Tasmánie – Ostrov Sarah: Poznejte kousek nádherné země Austrálie a její historii

Ostrov Sarah je místem s nejstarším trestaneckým osídlením Tasmánie a jak historie praví, je to místo, kde bylo jedno z nejpřísnějších trestaneckých zařízení v pohnuté historii Austrálie. Ubytování zde dostávají recidivisté, útěkáři a nejhorší zločinci.

Bičování zde bylo oblíbeným trestem a praktikovalo se denně. V historických záznamech bylo sepsáno více než 180 pokusů o útěk. Ale utéct z ostrova nebylo jednoduché a většina nešťastníků za svou odvahu zaplatila životem. Místo bylo od pevniny odděleno silnými přílivovými proudy a ani na lodi nebylo jednoduché úsek překonat, protože lodě často skončily roztříštěné ve skalnatém kanálu. Sousední malý ostrůvek Grummet Island na severovýchodě byl použit jako samovazba.

Život trestanců ještě zhoršovala skutečnost, že na ostrově se neprodukovalo žádné jídlo a vše muselo být dopraveno po moři. Jídla bylo málo a podvýživa, úplavice a kurděje se staly nedílnou součástí života vězňů. V prvních letech byla osada přelidněná takovým způsobem, že vězni nemohli ve společných kasárnách v noci spát na zádech, protože neměli místo.

Odlehlý ostrov na západním pobřeží Tasmánie se navzdory své izolaci a ponuré atmosféře stal největší loděnicí v australských koloniích. Často zde na práci byli využíváni trestanci.

Ke konci 19. století se strašidelné ruiny a přírodní krásy ostrova Sarah staly oblíbenými mezi turisty. Ostrov byl vyhlášen jako turistická rezervace v roce 1926 a téměř o 50 let později jako historické místo. Dnes je součástí chráněné oblasti Tasmanian Wilderness (jedna z největších chráněných oblastí Austrálie o rozloze 15 800 km2).

Ostrov Sarah má notoricky známou minulost. Kdysi hustě zalesněný výběžek v Macquarie Harbour byl kvůli své izolaci vybrán jako místo "vyhoštění" pro ty nejhorší britské zločince. Poslední osada nesla název Port Arthur a datuje se k roku 1830. Sídlila v ní jen hrstka odsouzených, která měla vytvořit dojem, že je trestanci dobře zacházeno. Nedobrovolní nájemníci většinou pracovali v lesích a těžili borovice Huon. (Jde o specifické jehličnany rostoucí v Tasmánii. Některé exempláře těchto stromů byly datovány na 30 až 40 tisíc let stáří.)

Ekonomické a především "morální" problémy v trestaneckých koloniích vedly k uzavření i této poslední kolonie. Nadále se ostrov využíval jen jako zdroj dřeva pro loďařský průmysl. Nápory lidí, kteří se na ostrově vydávali za prací se podepsaly na rabování a rozebírání staveb na znovu použitelný stavební materiál. Z původních osad tak zůstaly pouze ruiny, které jsou dodnes německými svědky této smutné historie ostrova.

Osmihektarový ostrov byl během éry odsouzenců prakticky vyčištěn od původních lesů a křovin. Vzhledem ke své velikosti, historii a nedostatku zdrojů sladké vody je původních volně žijících živočichů jen málo. Na ostrově byli pozorováni hadi a je zde útočiště ptáků, kteří využívají místo k odpočinku. Ve velké míře se zde vyskytují kapradiny Dicksonia antartica, které s oblibou rostou na místech, kde je málo stromů.

Oblast kolem přístavu Macquarie, Sarah, byla včetně místními domorodými obyvateli známá jako Langerrarerouna. Tato oblast má zvláštní význam pro domorodce a je symbolem evropských dopadů na tasmánské domorodé obyvatelstvo během koloniálního období.

Zajímavostí je, že někteří uprchlíci, kterým se podařilo útěk přežít, byli omilostnění za tak odvážný čin, ke kterému se rozhodli. Legendou ostrova je uprchlý trestanec Alexander Pearce, který snědl ostatní uprchlíky. Nakonec byl v roce 1824 pověšen. Zaznamenána jsou jeho poslední slova:

"Mužské maso je chutné. Chutná mnohem lépe než ryba nebo vepřové".

Ostrov lze navštívit na výletní lodi, která vyplouvá z pevninského Strahanu. Návštěvníci se pomocí mohou mapy pohybovat mezi mnoha ruinami, aby "novou" věznici, zbytky velitelství věznice, pekárny a koželužny.

Počasí je velmi proměnlivě se silnými větry. Na ostrově se nesmí kempovat a rozdělávat oheň.