Liparské ostrovy: Místo pro odpočinek a nová dobrodružství za poznáním

Podél severovýchodního pobřeží Sicílie, na rozsáhlé podvodní základně, se nachází rozsáhlý podmořský reliéf, jehož horské aspekty se vynořily z moře v dávných dobách. Na ploše asi 115 kilometrů čtverečních se nachází 7 ostrovů obklopených řadou skalisek. 

Liparské ostrovy, uspořádané podél tří obrovských zlomů sopečného původu lákají lidi už od starověku a patřily mezi místa opředená legendami s tisíciletou historií a kulturou.

Za první osídlení může nejenom krásná krajina, ale především naleziště obsidiánu a pemzy, produktů vzniklých díky sopečné aktivitě ostrovů. První obyvatelé přišli na ostrovy v období 4000 let př. n. l. Obsidián, lesklý a ostrý jako sklo, byl velmi vzácný, protože se z něj dělaly nástroje a zbraně, než se začalo zpracovávat železo. I později našel uplatnění například při výrobě šperků.

Lidé dokázali ocenit i strategickou polohu ostrovů a například v období 2000-1000 let př. n. l. bylo na souostroví velké centrum obchodu, využívané obchodníky k nákupu a prodeji a námořníky k doplňování zásob na cestách.

Ostrovy

Na severozápadě je ostrov Salina a na západě po stejné trase ostrov Filicudi a ostrov Alicudi. Na severovýchod se vynořuje ostrov Panarea se skalami Dattilo, Basiluzzo a Spinazzola a dále je ostrov Stromboli, ve středu ostrov Lipari s ostrovem Vulcano na jihu.

Přírodní ráz ostrovů

Příroda a nadělila každému z ostrovů jiný ráz, o další pestrost se postarali lidé, kteří ostrovy osidlovali a měnili.

Lipari (37,6 km2) je hlavním a nejrozmanitějším ostrovem s fascinujícím historickým centrem. Je to největší a nejlidnatější z ostrovů.

Salina (26,8 km2) je zeleným a tichým rájem.

Vulcano (21 km2) ukazuje drsnou a divokou podobu téměř bez lidské stopy.

Panarea (3,4 km2) i přes nejmenší rozlohu přitahuje nejvíce návštěvníků. Jde o specifické prostředí, které je oblíbené mezi umělci.

Stromboli (12,6 km2) je díky sopečné aktivitě černým a tajemným ostrovem.

Alicudi (5,2 km2) si uchovává se svými terasami, schody a úzkými uličkami starodávný a romantický ráz.

Filicudi (9,5 km2) vyniká kamenitou strukturou s magickými výšinami a hloubkami.

Geologické zajímavosti a podmořská vulkanická aktivita

Liparské ostrovy jsou vulkanické ostrovy, kde se potkávají všechny čtyři přírodní živy.
Vynořily se z moře během pleistocénu (geologická epocha), asi před milionem let, a od té doby erupce opakovaně měnily jejich velikost a vzhled. Vulkanický systém spočívá na dně Tyrhénského moře, jehož hloubka se pohybuje od 1000 do 3000 metrů.
V první fázi činnosti vznikly ostrovy Panarea (nejstarší), Filicudi a Alicudi a část soustav Salina a Lipari. Ve druhé etapě dostaly podobu ostrovy Lipari a Salina. Druhý nejmladší ostrov Vulcano se vztyčil před 100 tisíci lety a Stromboli před 40 tisíci lety.

Liparské ostrovy jsou ostrovy, které jsou stále živé. V roce 1955 byl poblíž ostrova Stromboli vytvořen další malý ostrov, který se poté potopil. V Lipari se toky pemzy a obsidiánu v Monte Pelato a Old Forge datují do roku 729 našeho letopočtu. Sopky Vulcano a Stromboli jsou stále aktivní. Pozůstatkem sopečné aktivity jsou v Lipari, Panarea a Vulcano termální vody a bahna s vysokou léčebnou hodnotou. Jsou však také připomínkou, že někde hluboko v zemi je stále běsnící síla.

Za poslední dva miliony let se na Zemi vytvořilo přes 10 000 sopek, z nichž více než 500 se po dlouhém období spánku znovu probudilo k životu.
Tisíciletá posloupnost magických rituálů, obětí a modliteb svědčí o hrůze, ale také o hluboké úctě, kterou člověk k těmto přírodním silám vždy choval. Sopka byla a je v očích člověka nástrojem zkázy a smrti, ale také zdrojem energie a života.
Erupce byly obecně považovány za zlověstné znamení nebo boží hněv. Člověk ale snadno zapomínal a pár desítek let nečinnosti vulkánu stačilo k tomu, aby byla sopka považována za vyhaslou. Ve skutečnosti je průměrná délka života sopky tisíce let, a dokonce i staleté přestávky jsou v životě sopky jen pomíjivé období. Ostrov Vulcano je dnes jediným příkladem aktivní sopky na světě, která je neustále monitorována. Sopky v Itálii mají převážně výbušnou aktivitu a většinou se nacházejí v blízkosti obydlených center, což je faktor, který zvyšuje riziko. Liparské ostrovy představují bohatou a překvapivou oblast pro vulkanickou činnost i pod hladinou moře. V centru výzkumů jsou hlavně místa se silnou exhalační aktivitou. Obzvláště intenzivně se tato činnost projevuje na ostrově Vulcano, s teplotou povrchu až 500 °C. Slaběji se tato činnost projevuje na ostrovech Lipari a Panarea, kde vycházející plyn tvoří na hladině moře úchvatné víry. Průtok plynu je v některých místech až 200 tisíc litrů plynu za den.

Liparské ostrovy se vynořují z moře s výškami od několika set metrů (Panarea) do asi tisíce metrů (Stromboli a Salina) a spočívají v hloubkách mezi 1500-2000 metry. Stopy sopečné činnosti jsou v mnoha případech ponořené pod hladinou, hlavně na ostrovech Filicudy, Alicudi a Salina.
Výzkumy naznačují existenci tepelných energetických systémů, které jsou stále aktivní a mají poměrně vysoké teploty.

Podnebí

Klima souostroví je v zimě mírné, teploměr stěží klesne pod 10 °C, v létě suché s teplotami nad 27 °C, zatímco na jaře a na podzim zůstává kolem 20 °C.
Převládajícími větry v ročním průměru jsou ty ze severozápadu, západu a jihovýchodu.

Vegetace a fauna

Nejkrásnějším obdobím je na ostrovech jaro, kdy se ostrovy promění v expanzi barev a vůní. V minulosti na ostrovech všude divoce rostly oleandry, myrthy, vřes, merlík. Jak se ale ostrovy stávaly domovem lidí, měnily svou tvář a vznikaly zde vinice, olivové háje a políčka zeleniny. Dnes jsou pro tuto oblast olivovníky a réva doslova symbolem. Velká část přírody je opět divoká, ale rozlehlé terasy jsou vzpomínkou na zemědělskou činnost usazených obyvatel minulosti. Vzhledem k suššímu klimatu se zde rozrostly také různé aromatické keře, jako je rozmarýn a tymián. Ze stromů se zde daří fíkovníku, mandloním, rohovníku a opuncii. Drobní zemědělci pěstují kapary a malvasii (odrůda révy).

Fauna na souostroví je zajímavá a bohatá. Žijí zde ptáci, jako je sokol říční a mořský, kormoráni, ještěrky, brouci a v moři měkkýši, korýši, makrela, palamido, tuňák a mečoun.
Divoký králík se vyskytuje téměř na všech ostrovech.

Dávná minulost

Sopečná činnost na Liparských ostrovech musela být tak intenzivní, že znemožnila po dlouhou dobu trvalé osídlení a ostrovy navštěvovali pouze lovci. Osídlení se datuje až do 5 tisíciletí před n. l. obyvateli Sicílie, kteří sem přišli kvůli těžbě obsidiánu. Usadili se na úrodných náhorních plošinách Lipari ve výšce 400 metrů nad mořem. Ekonomickou prosperitu si těžbou obsidiánu udrželi minimálně dvě tisíciletí.

Obsidián, černé vulkanické sklo vzniklé v kráteru Monte Pelato na severovýchodě ostrova Lipari, bylo mnohem ostřejší, než pazourky a jiné kameny ze kterých se vyráběly zbraně a nástroje. Před zpracováním kovů to byl ten nejostřejší materiál. Obyvatelé Sicílie a celé jižní Itálie se ho naučili opracovávat a prodávali ho i do Francie, Dalmácie a dalších zemí.

V době bronzové, počínaje 18. stol. př. n. l. po několika staletích úpadku zažily Liparské ostrovy nové období prosperity díky obchodním kontaktům s Řeckem. Na ostrovech se usadili mykénské národy a vybudovaly obchodní základnu pro lodě směřující do Messinské úžiny. Odkazují na ně legendy o bájném králi Aiolovi, pánovi větrů zmíněných v Homérově Odyssei.
Během třináctého století. př. n. l. se na ostrovech usadili Ausonové z pobřeží Kampánie, k čemuž se váže legenda o králi Liparovi, podle něhož hlavní ostrov Liparských ostrovů dostal své jméno.
Kolem roku 580 př. n. l. bylo celé souostroví kolonizováno Řeky z dórské linie z Cnidu a Rhodosu, kteří obsadili i neobydlené ostrovy. Postavili mocnou flotilu a ovládli dolní Tyrhénsko, spojili se s obyvateli Syrakusy a Tindari proti Kartagincům. Kolem roku 300 př. n. l. souostroví spadlo pod kartáginské jho a stalo se jednou z nejlepších námořních stanic.
V roce 252 př. n. l. jej dobyli Římané, kteří ho nelidskými masakry srovnali se zemí a pro Liparské ostrovy začalo období úpadku.
Liparské ostrovy měly velký strategický význam během občanské války mezi Octavianem, pánem Itálie, a Sesto Pompeem, pánem Sicílie. Lipari dobyl Agrippa, Octavianův admirál v roce 36 př.nl. a udělal z Vulkánu základnu své flotily. Neexistují žádné další informace o Liparských ostrovech pro celý římský císařský věk (I-IV. století našeho letopočtu). Víme jen, že císař Caracalla poté, co nechal zabít svého tchána Plautiana, vykázal svou manželku Plautillu a švagra Plautia na Lipari, kde zemřeli ve vyhnanství.
V křesťanském věku bylo Lipari biskupstvím a od 6. stol. v jeho katedrále byly uctívány ostatky apoštola svatého Bartoloměje. V raném středověku byly proto Lipari cílem poutí a kolem Liparských ostrovů vznikala řada tradic a zázračných událostí.
Známé jsou legendy kolem svatého biskupa Agatone a poustevníka San Calogera, kteří osvobodili ostrov od ďáblů a nechali vytrysknout léčivé vody nesoucí biskupovo jméno.
V roce 729 n. l. došlo po mnoha tisíciletích klidu k náhlému probuzení sopečné aktivity a otevřel se nový kráter Monte Pelato, který vyvrhl nesmírné masy pemzy, a kráter Pirrera-Forgia vecchia, který chrlil proud roztaveného obsidiánu.
V roce 839 n. l. bylo místo napadeno a zničeno vpádem muslimů, kteří zmasakrovali a deportovali obyvatelstvo do otroctví a znesvětili ostatky svatého Bartoloměje.
Ty, shromážděné některými starými mnichy, kteří unikli masakru, byly následujícího roku převezeny do Salerna a odtud do Beneventa, kde jsou stále uchovávány.
Liparské ostrovy zůstávaly po několik staletí téměř úplně opuštěné, až do dobytí Sicílie Normany, kteří v roce 1083 dosadili na ostrov opata Ambrogia s jádrem benediktinských mnichů.
V roce 1340 Roberto I., král Neapole, převzal nad souostrovím vládu.
V roce 1544 zuřivý turecký pirát Ariadeno Barbarossa vyplenil a zničil Lipari a deportoval přibližně 9 000 obyvatel.

Co na ostrovech najdete

Architektura Liparských ostrovů byla v průběhu staletí ovlivněna mnoha historickými událostmi.
Samozřejmostí je městská architektura složená z několika typů budov: od domů či budov bohatých rodin v obydlených oblastech přes honosné vily obklopené zahradami na okraji obydlených center až po domy méně majetného obyvatelstva, jako byli řemeslníci, dělníci, rybáři. A existuje zde mnoho staveb pro nebytové použití.
Charakteristickými stavbami jsou malé strážní věže k obraně, kůlny na zpracování a konzervaci pemzy, některé mlýny, kostely, mnoho archeologických nálezů, monumentální komplex hradu.

Nejtypičtější a nejrozšířenější architekturu Liparských ostrovů se zvláštními vlastnostmi představují venkovské stavby, agregované v malých vesnicích nebo izolované na venkově. Byly obývané rolníky a zaměřené na zemědělskou činnost, která kdysi představovala hlavní ekonomickou činnost.

Tyto stavby mají plochou střechu, která sloužila k zachytávání dešťové vody. Venkovský dům je obecně tvořen dvěma buňkami, které nejsou vnitřně propojeny, ale jsou propojeny vnějším schodištěm postaveným na oblouku. V přízemí byla kuchyně, lemovaná menšími místnostmi služeb, skladů a stájí. Tento typ venkovského domu, pravděpodobně nejstaršího na Liparských ostrovech, umožňoval stavbu malých domků i na strmých nebo nepřístupných místech, blízko skalnatých hřebenů nebo v oblastech vzdálených od moře. Domy se stavěly úmyslně na těžko dostupných místech kvůli pirátům. Domy na rovině se začaly stavět až mnohem později, když pirátství osláblo.

Domy stavěné v pozdějším věku už mají větší rozlohu a je pro ně charakteristická bagghia - dřevěná terasa na válcových pilířích, obvykle krytá pergolou a ohraničená nízkou zídkou. Na terase byly zděné lavice a stůl, obvykle pokryté majolikovými dlaždicemi. Pod terasou byla často kamenná nádrž na zachycenou vodu. Hlavní dům lemovaly sklep, mlýn na obilí, palmento na lisování oliv, stáje. Terasa byla z velké části využívaná jako obytný prostor rodiny. Pergola obrostlá révou poskytovala příjemný stín. Sušily se zde také potraviny k uskladnění (fíky) a večer se zde odpočívalo za světla luceren. Ty byly umisťovány v kamenných výklencích, které je chránily před větrem. Kolem terasy byla malá zeleninová zahrádka. V domácnosti nechybělo malé ohniště, na kterém se z hroznů připravovaly hrozinky. Šlo o pevnou konstrukci, do které se vkládal měděný hrnec. Hrozny navlečené na tkaných nitích se namáčeli na chvíli do horké vody s popelem a poté se sušily takto sterilizované zavěšené na vzduchu.

V zimním období se centrem domácího života stala kuchyně, čtvercového tvaru a velmi často prostorná. Součástí vybavení byla velká zděná varná deska s polychromovanou majolikou. Domy se často stavěly z lávových kamenů použitých do základů. Vnější strana se obkládala pemzou. Střechu tvořilo kaštanové dřevo a rákos. Okna domů byla většinou bez skla, jen s rámováním a s okenicemi. Směřovala na terasu (většinou orientovanou na jih). Na ostatních stranách obydlí kvůli větru okna chyběla. Pro větrání byly ve zdech malé půlkruhové průduchy.

S rozvojem zemědělské činnosti a námořní dopravy a s kontakty s velkými městy, jako je Neapol a Palermo, se životní podmínky ostrovanů zlepšují. Domy se zvětšily a byly vyzdobené. Původně se kvůli nájezdníkům od moře domy stavěly v nenápadné podobě, aby nepřitahovaly pozornost zlodějů a pirátů.

Kuchyně

Kuchyně Liparských ostrovů spojuje zvláštnosti území se zvyky, historií, kulturou a tradicemi lidí, kteří je obývali po tisíciletí.
Základem stravy jsou ryby a chobotnice, charakteristické je použití vonných bylin jako je rozmarýn, oregano, bazalka, česnek, máta. Používají často kapary a cherry rajčátka. O místní kuchyni se tvrdí, že je "smyslná".

foto: pixabay